Category Archives: píšu

Rovnáme si priority

Jedna z mých charakterových vlastností je tendence k lehkému megalomanství: nemůžu mít dva koníčky, musím jich mít aktuálně dvanáct. Uplynulý rok jsem měla program vytíženější než za mých školních let: práce, úprk domů, úprk na trénink/sbor/klavír/k hasičům/někam jinam, přesčasy se dělají zásadně od 6:30 a pokud se mnou chtěl někdo na pivo, tak buď dostal čtyřicetiminutový slot anebo se šlo místo piva společně běhat. Sympatie si člověk vydobude jinak, no.

Na začátku roku jsem si to trochu vnitrně poklidila (ok, hlavní důvod byla asi nová pracovní pozice, kterou podezírám, že bude vyžadovat pravidelnější pracovní dobu než mých tradičních 8 až 16, pauza, 22 až 01) a seznam zkrouhla na dobrovolné hasiče, basketbal, freeletics, stěnu, jógu, běh, klavír a focení. A francouzštinu jsem si chtěla zopakovat. Jo a do tanečních chodím. Toho je zase moc. Ach krucinál.

No ale: ve sportovních disciplínách je můj cíl jasný: zhubnout, zpevnit, nevypadat jak vorvaň. U hasičů by bylo fajn nebýt za debila, co nedokáže nahodit motorovou pilu. A v uměleckých oblastech jsou cíle ambiciózní – být lepší a lepší (klavír: dokázat zahrát věci, se kterýma jsem před deseti lety absolvovala ZUŠku, fotky: ať to nějak vypadá).

Blog má rubriku “běhám”. 29.května běžím Mud Masters, což je jeden z mnoha Tough Mudderů, Spartan Race a jiných obstacle runs – 12km, 24 překážek, tým deseti lidí. Ještě v listopadu jsem trénovala, pak jsem se nachladila (a to mi babička vždycky říkala, že blázni a ožralí neonemocní) a teď jsem zpátky na úrovní “při dobíhání tramvaje mě předběhne otylá důchodkyně o francouzské holi”. Nemám na vybranou, něco dělat MUSÍM. Bude to peklo. A budu o tom psát.

Do “píšu” přibudou veselé historky z energetiky. Vlastně jsem chtěla napsat sérii článků “energetika pro blondýny”, ale ne, mou nejcennější insider knowledge si nechám na machrování k pivu.

Kategorii “fotím” jsem na blogu založila už docela dávno. Předsevzetí pro 2016 – začnu ji i pořádně plnit. A protože #ishootfilm (digitál je trapný mainstream, správný hipster ovládá nefunkční flexaretu), připravte se na spoustu rozmazaných, zamlžených krajinek. Začneme lotyšskou pláží.

plaz_riga

No a tak. Možná by se to dalo shrnout pod “předsevzetí”, ale já si žádná nedávám, takže to logicky žádná předsevzetí být nemůžou. To dá rozum. Že ano.

 

Advertisements

A bude tma. TMA!

„Vole, to je kravina, tobě ta hnědouhelná lobby už úplně vymyla mozek, takový ‘problém’ tady máme každou noc!“ Reakce mých ekopřátel na jednu z mých oblíbených „a víte, že…“ informací byla celkem jasná. Mimochodem, a víte, že existuje 318 979 564 000 možností, jak provést první čtyři tahy v šachu? No ale protože z celkem důvěrhodných zdrojů prostě vím, že tohle téma se už vskutku drahnou dobu opravdu horečnatě řeší ve všech našich elektrárnách, tak mi to nedalo a podělím se i s váma. Bude to trochu dlouhé a vysvětlující a nejspíš příšerně nudné, ale zde na blogu kráááálovnou jsem jááááá… Takže voilá!

Premisa I: 20. března, tedy tenhle pátek, bude v Evropě částečné (v Německu 80%), zatmění slunce. Pamatujete si na léto 2003 a úplné zatmění? Máma a já jsme poskakovaly v Břeclavi po zahradě a sledovaly ho speciálně k tomutu účelu zakoupenými slunečními ekliptickými (haha, vtip) brýlemi. Na zatmění není nic zas až tak zvláštního. Slunce letos zaleze za měsíc v 9:30 a vyleze ve 12:30.

Premisa II: V Německu nainstalovaných 1,4 miliónů solárních elektráren má dohromady instalovaný výkon 38,5 GW. Jen pro srovnání: oba bloky Temelína mají po 1,55 GW, dukovany mají čtyři bloky po 500 MW, hnědouhelná elektrárna, kterou jsem navštívila před měsícem, 2×600, 2×270 a 2×300 MW. Stručně: v Německu je megamoc solárů. Těch 38 giga samozřejmě neprodukujou pořád (když se tak zamyslím, kolikrát jsem za poslední dva týdny mohla vyjít z domu bez deštníku… nene, opravdu neprodukujou pořád. V Hamburku se dá počítat s 870 full load hours (čas, kdy to běží na plné kule), v Mnichově okolo 1000), ale když je pěkně a slunečno, tak produkce solárů pokryje víc než půlku spotřeby během polední německé špičky.

Premisa III (učebnice fyziky pro nižsí ročníky gymnázia, ca. třeťák): elektrická rozvodná síť musí být v rovnováze, nabídka musí odpovídat poptávce, a to furt. Do sítě musí proudit tolik vyrobeného proudu, jaký je v tu chvíli spotřebováván. Sítě mají frekvenci 50 Hz (generátory v evropských elektrárnách se točí rychlostí 50 otoček za vteřinu), frekvence se udržuje v rozmezí 49,8 – 50,2 Hz. Odchylka od limitu nahoru či dolů – stručně řečeno průser, který vede k tomu, že se automaticky odpojí některé elektrárny/velkospotřebitelé/oblasti, čímž se frekvence zase dostane do potřebného rozmezí… nebo taky ne, je tma a o devět měsíců pozdějš plné porodnice. Na to, jakou frekvenci má zrovna evropská síť, se můžete podívat live třeba tady:

Aktuální frekvence. Ale bacha, je to těžce návykové. Koukám se na to večer před spaním.

Pozorný čtenář si jistě klade dotaz, co se stane, když poptávka nabídce neodpovídá – přece jenom je těžké odhadnout, kdy náhodou vypadne blok elektrárny a 300MW je ráz na ráz v čudu. V tu chvíli přichází na řadu operating reserve (já se českého termina technica nedogooglila – něco jako záložní zdroj nebo tak). Operating reserve je tu proto, aby během chvilky dokázala vyrovnat převis poptávky a nabídky a tím vzniklou odchylku od 50Hz – primární operating reserve je k dispozici do 30 vteřin od odchylky, sekundární do 5 minut, terciální do 15. Prostě si to představte jako elektrárny, které se zapnou (nebo vypnou) tak rychle, že dokážou nerovnováhu vyrovnat. Nebo velké průmyslové areály, které prodávají svou ochotu nechat si na pár minut odstavit fabriku od proudu. Tohleto napětí si „vyžádá“ provozovatel sítě (distributor), když vidí že má v síti bordel – nemá tam těch 50 Hz.

Smlouvy o dodávkách této energie se uzavírají formou dražeb den co den či týden co týden. Každý provozovatel sítě (ať už elektrické přenosové soustavy, takzvaný TSO, transmission system operator, nebo distribuční soustavy, DSO, distribution system operator) je zodpovědný za svůj bilanční okruh, ve kterém musí udržovat těch 50Hz (v Německu jsou TSO čtyři, v ČR jeden, ČEPS). Na německé burze si TSOs den předem od 16:00 nakupují operational reserve na den následující. Takže ještě jednou: TSO si ve čtyři odpoledne nakoupí možnost čerpání elektřiny pro případ, že se na druhý den něco stane. Celé téma obchodování s elektřinou je gigamoc (megamoc jsem už použila) (bože já jsem vtipná) zajímavé, ale o tom až jindy.

Premisa IV: V druhé půlce března není vyloučeno, že bude jasný a slunný den.

A teď bacha: I + II + III + IV = oh shit!

Pokud bude slunečno a jasno, vypadne 20.3. v 9:30 jen v Německu během několika minut dodávka odpovídající 8 Temelínům. Kolem poledne během chvíle zapne Temelínů 15. A háček je přesně v tom mém precizně vyjádřeném „během chvíle“ – rychlost stmívání a opětovného východu slunce je to, co zatmění odlišuje od normálního rána a večera. Pěkně to ukazuje graf od ENTSO-E – European Network of Transmission System Operators: takhle rychle se bude měnit radiace dopadající na zem:

Bildschirmfoto 2015-03-16 um 23.31.54

Zdroj a zbytek k přečtení tady.

Zatímco ráno a večer se rozednívá a stmívá postupně, pomalu a většinou je ještě někde nějaký ten mrak, takže změna produkce elektřiny není tak dramatická, v pátek to půjde ráz naráz. Buuuuum a tma. Buuuuum a slunko. Buuuuum a TMA. A k tomu se přidává ještě několik palčivých otázek: rožnou si během zatmění lidé světla, nebo budou stát venku, kazit si oči a nebudou zvyšovat poptávku? Bude vát vítr a rozhodí síť ještě víc? Zapne se v mnohých německých městech světelnými senzory řízené veřejné osvětlení? A co na to Jan Tleskač?

Sonnenfinsternis

Proud ze solárních elektráren při zatmění v případě slunečného pátku a zataženého pátku. Pěkný článek a zdroj tady.

…a ačkoliv je to nuda, tak musím přiznat, ze apokalypsa nejspíš nenastane. Jak jsem psala, už pár měsíců se několik desítek draze placených inženýrů zabývá otázkou, jak té TMĚ zabránit (některé energetické firmy mimochodem zrušily 20.března všem relevantním zaměstnancům dovolené. A to prosím v Německu. To svědčí o tom, že to fakt není prdel). Teoreticky to nic zas až tak složitého není – stačí mít připraveno dostatečně rezervních zdrojů na to, aby byl případný výpadek velkého množství proudu ze solárů (ještě jednou: případný proto, že může být i zataženo a v tom případě nebude mít co solárního vypadávat) dorovnán na potřebnou úroveň (ideální jsou například přečerpávací elektrárny, nebo taky plynové, které jde narozdíl od atomových nebo uhelných rychle zapnout a vypnout). Jak jsme si řekli, zodpovědnost za konstantní frekvenci soustavy nesou TSOs, kteří si také nakoupí (snad) dostatek záložní energie (výdaje za zatmění se cestou přes patnáct různých poplatků samozřejmě dostanou ke koncovým zákazníkům). Jsme v Německu, takže nakoupí, z čehož vyplývá, že se ve čtvrtek večer neodeberu vyrabovat místní samoobsluhu.

Tak či onak: energetika je teramoc fascinující téma a já už končím, protože jinak ještě použiju „petamoc“ a to by už bylo moc. Jen teda btw: minulý týden jsme měli před centrálou demonstraci odpůrců atomu („hop hop hop, Atomkraft stopp“) a v neděli se nám aktivisté připoutali na bagr v hnědouhelném dole. Můj dětský sen, v dospělosti pracovat pro bad guys, zdá se býti splněn

4474065261_4f95455a3d_z

Můj první veletrh

Pracovní život přináší kromě trapných chvilek ticha na obědě s kolegy, trapných chvilek ticha ve výtahu s personálním ředitelem a trapných chvilek ticha s konzultantem u kávovaru také chvilková povyražení typu čtvrteční vafle v kantýně, valná hromada (v dubnu, nemůžu se dočkat) a účast na veletrhu. V Essenu byla minulý týden e-world, což je největší německý veletrh s tématem “energie”. Ty pracuješ u té energetické firmy, uvidíme se příští týden na e-world? Samozřejmě, budu tam ve středu. Konverzace za plný počet bodů, meganejvíc!

Na veletrhu jsem už jednou byla (viz zde), ale teď jsem na to hleděla jinou optikou. Ok, kecám, “hele, tam maj` JÍDLO” byla opět nutná charakteristika stánku, abych se k němu obtěžovala byť jen přiblížit, a vizitku jsem nevytáhla za nic menšího než biohipsterskou berlínskou limonádu. Chudé studentské startupy mě občas obměkčily propiskou, ale to v nich museli stát jó sympatičtí young entrepreneurs.

Pokud jste ještě někdo nebyli na veletrhu: megamoc stánků, u stánků spousta lidí, co chce přesvedčit návštěvníky, že jejich produkt/nápad/firma je nejlepší a že by bylo dobré navázat spolupráci. Muži v oblecích. Všichni důležitě debatují o budoucnosti evropského energetického trhu. Vyměňují se vizitky. Spousta lidí poslouchá panelové diskuze s experty ze státní, soukromé a univerzitní sféry. Největší nátřesk je u stánku Vodáren Gelsenkirchen, kde se v 11 dopoledne dělají alkoholické kokejly a stojí tam pět stolních fotbálků i s komentátory. I`m loving it.

Ale aby to nebylo nezvykle optimistické, samozřejmě jsem se cítila většinu času jako idiot. Projektový manažer dal kolegyni a mně úkol (“najděte všechno, co se týká tématu XY a navažte kontakty!”) a odporoučel se debatovat o holandském kapacitním trhu. Kolegyně je milá a vyvolává v lidech potřebu předvést se v nejlepším světle. Já vyvolávám v lidech potřebu protočit oči v sloup. Konverzace u stánků probíhaly následovně:

Kolegyně: Dobrý den, já jsem ta a ta z firmy XYZ, zajímáme se tady s kolegyní o váš produkt, můžete nám k němu něco říct? Nadšený inženýr/ředitel/sales manažer: “Ale jistě! To mě těší, že jste tady, dáte si kávu? Náš produkt… (dvacetiminutový chvalozpěv na téma “náš produkt je nejlepší a vůbec nevadí, že je jeden ze stopadesáti identických, co je tady konkurence prezentuje”).

Já: Dobrý den, já jsem ta a ta z firmy XYZ, zajímáme se tady s kolegyní o váš produkt, můžete nám k němu něco říct? Otrávený inženýr/ředitel/sales manažer: “vepředu si vemte letáček, tam všechno stojí. Nashle.”

Poté, co se tohle opakovalo asi popáté, jsem se vrhla na naprosto ztraceně vypadajícího chlapa v nepadnoucím obleku a s knírkem, a 35 minut poslouchala referát na téma digitální elektroměry. Nakonec mi dal hroznový cukřík. Aim low, get low, jak říkával jeden můj profesor.

Někdy v půlce odpoledne jsme potkaly projekťáka mířícího na jinou diskuzi o holandském kapacitním trhu a ten nám stihl dát za úkol obhlédnout stánek firmy XY. Prosím důkladně. Když jsme kolem stánku počtrnácté nenápadně prošly, odchytil nás nějaký sales manažer a drahnou dobu do nás hustil detaily využití big data pro obchodování s komoditou. Tvářily jsme se inteligentně, přikyvovaly a strkaly si do kabelek letáčky. Nakonec kolegyni napadlo, že by bylo fajn si stánek vyfotit. “Ani mně nehne, nejsem číňan” (Mám kamarádku, která si přivydělává jako hosteska na technických veletrzích a její jedinou náplní práce je stavět se do cesty číňanům, co si fotí plody německého inženýrství a následně je vyrobí doma za zlomek ceny). “Ale jo, to se bude hodit. Sakra mně nejde telefon. Stoupni si tam, budu jakože fotit tebe. Ale uhni, ať na té fotce nejsi. Kruci mně se vybil mobil.”  Na kariéru agenta sloužícího britské koruně můžem obě asi zapomenout.

No a v tomhle smyslu to pokračovalo celé odpoledne – jídlo, pití, přikyvování a půlka deštného pralesa ve formě prospektů na křídovém papíře. Domů jsem odcházela tradičně v duchu rozpolcená – dost jsem toho viděla, spousta vizitek s mým jménem se teď válí v odpadkových koších v kancelářích po celém německu, potvrdila jsem svou sociální inkompetenci, vypila tři pina colady, odnesla si hromadu odborných časopisů (které mi teď leží netknuté na stole a vyčítavě na mě hledí). To je ve výsledku asi pozitivní, takže facit: pokud se vám naskytne příležitost jít na veletrh, jděte!

A nezopakujte mou kardinální chybu, že si stánku Gazpromu všimnete až ve chvíli, kdy je všechna vodka vypitá.

Foto-E-World1

Vzadu za rohem v pravém horním rohu jsem já, jak pláču nad osiřelým stánkem Gazpromu. 

Milý deníčku…

Tak bacha, jo, tohle bude velice osobní zpověď. Normálně si tady z toho extra niterný deníček nedělám, ale vzhledem k tomu, že momentálně sedím v pendolinu, polykám hořké slzy potupy a ten Španěl (co dělá Španěl v pendolinu z Ostravy do Prahy??) přes uličku na mě vrhá divné pohledy, musím to vyventilovat jinak. Třeba se v tom někdo poznáte a já se nebudu cítit sama jako blbeček.

Jsem člověk, kterého vysoké a střední školství vyplivlo s papírově výborným vysvědčením, střední porcí nepřiznaného sebevědomí a dojmem, že si ze mě všichni (a obzvlášť v Ostravě, hah!) sednou na prdel. Měli jste ve škole spolužáky, kteří se po každé písemce hroutili, že to zas bude strašné, bože, já to zvorala, bude ze mě popelářka, a pak dostali jedničku v červeném kroužku s razítkem kytičky vedle? Hi, so nice to meet you. Být jedna z nejlepších pro mě byl standart (jak moc blbě tohle zní), o jehož dosažení jsem se nemusela ani nijak zvlášť snažit, protože to prostě šlo samo. Pohoda. Kdybych to měla namalovat, nakreslím sebe samu, jak poskakuju polem rozkvetlých fialek a na obzoru zvrací jednorožec duhu.

No a pak přišla realita.

Kdybych měla namalovat tohle, nakreslím situaci, kdy mě velká černá gorila používá jako boxovací pytel a početné publikum se na mě soucitně dívá a je rádo, že není na mém místě. Ne, že by mě v práci někdo fackoval, ovšem vědomí, že jsem opustila horní výkonnostní kvartil, to zvládá až skoro hmatatelně. Najednou odevzdávám práći, kterou mi nadřízený během minuty rozebere na prvočinitele (počkat, jakože cože, jak šlo by to líp? Cože konkrétně tahle věta znamená? Neznám!), nesbírám na každém kroku pochvaly a dokonce nejsem zvolena, abych reprezentovala tým před jakýmsi pohlavárem. Tohle jsou věci, které do mého růžového světa nepatří a já fakt nevím, jak se s nimi srovnat. Ne, že bych byla natolik naivní, abych nevěděla, že to v pracovním životě bude záhul, ale tohle jsem nečekala. Všechny moje špatné vlastnosti, o kterých jsem věděla, ale vždycky jsem jimi zaviněné průšvihy dokázala nějak vyžehlit, takže jsem je moc neřešila, v pracovním světě vyhřezávají na povrch rychlostí světla a většina následků se už pod koberec jen tak nezamete. Jsem na extrémně rychlém a náročném projektu, jak to projektové vedení formuluje, a jsem pomalá a nechápavá. To úplně fyzicky bolí.

Já vím, neúspěchy vedou k úspěchu a co mě nezabije mě posiluje a chybama se člověk učí, ale to všechno platí jen v případě, že se člověku nechce po každém byť sebemenším neúspěchu zvracet. Tuším, co bych měla dělat – jít do sebe, přemýšlet, kde a proč chyby dělám, snažit se poučit, přidat, zlepšovat se, bojovat – jo, píšu si seznamy, vedle píšu návrhy na zlepšení a co můžu příště udělat jinak, pracuju víc a víc, ale zvracet se mi chce furt.

Milý deníčku, přijíždíme do Prahy a já ani nevím, jak tohle zakončit – pro mé mentální zdraví by bylo asi vhodné udělat nějaký obsahový kotrmelec a zakončit to optimisticky. Hm. Anebo taky ne: zítra mám jeden z pravidelných feedbackových rozhovorů s projektovým manažerem. Třeba mě rovnou vyrazí a já půjdu pást krávy. Aspoň budu na čerstvém vzduchu.

stažený soubor

Slon. Spousta slonů.

Z Ostravy, z Ostravy, rychlík jede do Prahy…

 …nikde něco něco nestaví, vesele si houká. Původní název příspěvku “šest týdnů v korporátu” jsem zavrhla, protože by vzbuzoval naděje, že ostrým perem podrobím nadnárodní korporaci zdrcující kritice, v krutém, ale pravdivém feministicko-enviromentalisticko-sociálním diskurzu rozcupuji na kousky její právo na existenci, a následně světu oznámím, že se vydávám uplatňovat své talenty do bolivijského ekologického start-upu.

Tak bohužel.

Mně se tam totiž líbí.

 Je mi jasné, že průměrná pražská kavárna by nad tím ohrnula nos, ale co nadělám – těch uplynulých šest týdnů bylo fakt akčních, potkala jsem spoustu nových, zajímavých, chytrých lidí (jejich koncentrace je tady fakt vysoká), dělám na projektu, který má smysl (ne, nepracuji na očkování proti ebole, ale v tom menším firemním měřítku to k něčemu je) a i když si 24 hodin denně a 7 dní v týdnu připadám jak husa s inteligencí na dost zásadně levé straně gaussovy křivky (všechno mi trvá tak stopadesátkrát dýl než ostatním, má schopnost soustředění se z tříměsíčních prázdnin strávených u vody, na kole a v hospodě vzpamatovává jen pomalu a pořád jsem nepochopila, jak se v excelu krucinál používá INDEX MATCH), je to fajn. 

Jasně, není všechno jen bleděrůžovosvětlelilapuntíkaté – mám konstatní strach, že to poseru (Zuzi, nemluv jak Zeman), nechci zklamat a vzadu v hlavě mám toho červa pochybností, jestli si mě při výběrovém řízení s někým nespletli. Sžívám se s novým pracovním prostředím, protože moje povaha ušlápnutého introverta má chuť utíkat se schovat na záchod pokaždé, když v okruhu 5m někdo promluví, což se ve velké zasedačce přetransformované na open space stává tak třikrát za sekundu. Mám definitivně příliš málo lodiček. Prostě problémy, víte co. 

Na to, že jsem nechtěla psát o práci, jsem toho napsala už hodně. Já jsem chtěla psát o všech těch věcech kolem – hlavně o tom, jaké to je, žít “konzultanským” životem, to znamená v pondělí ráno odjet na projekt, ve čtvrtek se vrátit, v pátek home office/kmenová kancelář. Takže, jaké to je? První týden awesome a exciting (hotel! Pendolino! Týmová asistentka, která mi na ten vlak koupí jízdenky! Kufr na kolečkách, pouzdrová sukně, kafe v ruce!), druhý týden fajn (někdo za mě poskládá ručník a vytře vytopenou koupelnu!), od třetího týdne ech (hotel je příliš daleko/blízko, hlasitý/hlučný, prázdný/plný…), samozřejmě s vyjímkou snídaní (JÍDLO, SPOUSTA JÍDLA!). Kdoví, co budu říkat za další měsíc.

 Kdyby to ještě někdo z mého instagramového spamování nevyčetl, jsem na projektu v Ostravě. V praxi to znamená, že v pondělí vstanu ve čtyři (je to tak nechutné, jak to zní), v 5:36 sednu na první pendolino (teď bez ironie: služby v pendolinu jsou skvělé, fakt), celý den odolávám touze omdlít a večer se dovleču na pokoj, padnu do postele a spím. Úterý, středa komplet v Ostravě, přičemž když po celém dni v práci přijdu na hotel, tak místo jógy/aktualizování životopisu/čtení naučné literatury/jakýchkoli jiných činností, které jsem si tak předsevzala, závratným tempem pokračuji ve sledování seriálu New Girl/2 Broke Girls/Big Bang Theory. Kdyby měl někdo tip, jak se v devět večer vykopat z pohovky a jít něco dělat, budu jen vděčná. Ve čtvrtek potom jedu pendolinem v pět zpátky do Prahy. Příjdu domů, z ledničky mě pozdraví Lučina, vybalím kufr, vyběhnu ven sehnat něco na jídlo, aby mě mělo za týden co zdravit, jdu spát. Pátky jsem v kanceláři v Praze, což bývá fajn, protože Praha a pátek, že jo.

 Pár zásadních poznatků o Ostravě: každá druhá zastávka MHD se tu jmenuje “Důl …”. Můj zaměstnavatel tu má lepší kantýnu než v praze. Jsou tu strašně milí lidi. Mají tu málo zásobené HM a dobrý Orsay. Na hlavním náměstí toho moc není. Je to tu hezčí, než jsem čekala. Většina mých kolegů jsou nadšení turisti a tak nerada odpovídám na otázku, co jsem dělala o víkendu (“vstali jsme v pět, vyšlápli horu XY, pak se ještě byli projet na kole a večer šli plavat” vs. “byla jsem chlastat”). Během třiceti minut jsem našla rehabilitační sestru, která mi ještě ten den srovnala za pár korun záda. Všude tu mají Radegast, což je super. Za mě teda: Ostrava dobrý.

 No a pointa proč to píšu… protože jsem na hotelu a nudím se, že ano. Takže kdyby měl někdo dotazy k výše uvedeným tématům (práce v korporaci, pendlování pendolinem, cítění se jak retardovaný kur domácí), ráda zodpovím. A reklama: píšu článek o tom, proč je německá energetika v háji. Trailer: Za devatero horami v Japonsku bylo zemětřesení a tak se Němci rozhodli, že si vypnou jaderné elektrárny. Dobrou noc strýčku Fido!

Ostrava

Óóóstravóóó…

Dobré ráno (večer)

Dobré ráno proto, že mi teď poprvé došlo, že ani ne za měsíc je to tady – studentský život v čudu, reálný život (práce, vstávání, spoření na důchod…) zde. Ty vole. Ty vole. Ty vole! Jsem přežraná sushi, lehce přiopilá kvasnicovým pivem, poslouchám furt dokola stejnou písničku a teď poprvé mi dochází, že to, z čeho jsem si celou dobu dělala srandu (každé ráno do kostýmku, na oběd s kolegy do kantýny, pokusy o šplh po kariérním žebříčku, LOL – no nelol vole, to tě teď čeká) se na příštích čtyřicet, padesát let (bereme-li to optimisticky a doufáme-li v existenci důchodů) stane mým denním chlebem. TY VOLE!

Já ani nevím, co psát. Nálada se mi pohybuje na vysokofrekvenční sinusoidě mezi nadšením (mám práci, pravděpodobně těžkou, ale relativně cool práci v oboru, do kterého jsem vždycky chtěla, v jedné z nějvětších evropských firem, to všechno je vlastně úspěch (to je divné, to takhle o sobě psát), strašně se těším), čistým, upřimným zděšením (proboha jaktože JÁ? Já jen umím předstírat, že něco umím, ale ve skutečnosti neumím nic, co tam budu dělat? Do dvou týdnů mě vyrazí a to bude teprve ostuda. Jsem neskutečně nervózní a regulérně se bojím) a depresivním smutkem (naučit se na kytaru. procestovat stopem pobaltí. jet na měsíc někam do hor cvičit jógu. Co z toho jsem během studia stihla? NIC).

A vůbec. Když jsem šla na vysokou, něco mezi mnoho a spoustou lidí mi řeklo “to budou nejlepší léta tvého života, pořádně si to užij”. Teď je po nich a já mám dojem, že mi tak nějak… utekla. Bylo to super, studium bylo skvělé, klidně bych příštích čtyřicet let ještě studovala, ale na to, že dle veřejného mínění má jít můj život od této chvíle pouze a jen strmě z kopce, to upřímně řečeno nebylo dost. Strašně mě štvou ty věci, co jsem nestihla, neudělala, čas, který jsem zahodila ať už flákáním na netu nebo vztahy s čůráky kretény lidmi, kteří za to nestáli. Stihnu mezi prací ještě vůbec žít? Lítám Duesseldorfem a hystericky obíhám zubaře, doktory, kadeřníky… protože od října na to už nebudu mít čas. Jak jde vůbec zaměstnaný člověk na preventivní prohlídku k zubaři? Vezme si dovolenou? Připadám si strašně stará.

Na druhou stranu se těším – na změnu, na to, kolik se toho naučím, na to, že vyřeším evropskou energetickou krizi (to byl vtip, kdyby to jako někdo nepoznal), na to, že budu pracovat v bezkonkurenčně nejhustším oboru co existuje, a že mi za to ještě někdo zaplatí. Na nošení pouzdrových sukní (dělají mi hezkou siluetu), vlastní vizitky a after-work happy hours. Teď jsem se chtěla ještě rozepsat o tom, jak se ale stejně strašně toho “nového života” bojím – ale ne, zakončím to jinak. Když jsem byla v posledním roce školky, byla jsem drzá na paní vychovatelku a ta mi řekla “no počkej, jednou toho budeš litovat, léta ve školce jsou nejlepší v životě!”. To, co přišlo po školce, ale bylo hodně fajn. Tak snad to bude teď to samé.

o novém městě

Děcka, tak jsem přestěhovaná. Už před více než týdnem, ale dneska je to poprvé, co jsem nestrávila celý den přehrabováním se ve stěhovacích bednách, nýbrž tradičně a spokojeně zabila den prokrastinováním u seriálů a jídla. V bednách už se nepřehrabuju, protože jsem je všechny odstavila do kouta po zjistění, že ze sprchového gelu Axe Man Dark Temptation se neosypu, tričko se dá nosit do té doby, než začne páchnout, a libanonský fastfood v sousedství mi po čtvrté návštěvě během dvou dní dá slevu. Tím pádem nemusím hledat po bednách nádobí (nebo oblečení či moje hygienické přípravky). Zjišťuju, že človek vyjde s málem a že není fyzicky možné se přejíst hummusu.

Bydlím v Düsseldorfu, což je hlavní město NRW, Nordrhein-Westfalen, Severního Porýní – Vestfálska (bože, já ty české názvy spolkových zemí žeru), které je sice poloviční než Kolín, ale stejně hlavní (protože Kolín byl po válce srovnaný se zemí, tak se našla první přijatelná alternativa). Kromě toho se mu přezdívá “milionářské ghetto” a když kdekoli v NRW řeknete, že jste z Düsseldorfu, tak se vám vysmějou. Vtipy na vrub Duesseldorfu obvykle zahrnuji kaviár, porche a fotbal (Fortuna Ddorf s oblibou vystoupí do první ligy, aby rok na to zase spadla do druhé) a je to oblíbená cílová destinace holandských rozluček se svobodou. Teče tu Rýn, mají tu hodně hořké pivo a český konzulát. Z nějakého důvodu je tu hodně Japonců, jakože opravdu hodně, je to město s největším počtem Japonců v celé Evropě, takže se tu na každém rohu dá sehnat sushi (plus bod!).

Image

Ne, instagram mě nepřestane bavit

Ve zkratce: Aachen je hezčí, Ddorf je větší, městší (je to vůbec slovo tohle?) a akčnější. Akčnější je i proto, že bydlíme v centru, jakože CENTRU, jakože CENTRU CENTRU, dejme tomu jako kdyby někdo v Praze bydlel na 28.Října nebo v Rytířské. Do hospody s nejlepším pivem tady to mám pěšky přesně 40 vteřin. Na trh, kde je šest dní v týdnu všechno od biokedluben přes veganské indické speciality až po čestvě namleté kafe (nejlepší, co jsem v životě pila), jdu vteřin dvacet, k rýnu padesát. Když to někomu povím, tak se většinou tak zamyslí a pak se zeptá “a tam se dá bydlet”? Ještě si nejsem tak úplně jistá, ale zatím se mi tu líbí. Aktivní boj proti vylidňování center měst!

Stěhování a znovuzařizování je sranda. Nemáme kuchyni, tu přivezou až za pět týdnů (což v důsledku vede k tomu, že mi ti libanonci už tykaj), ale zásuvka na rychlovarnou konvici je, tím pádem je zelený čaj, ergo Zuzanka nepropadá hysterickým stavům (většinou). Dokonce máme půjčenou i takovou tu campingovou ledničku, což je strašně fajn vynález, protože jsem do ní včera postavila malou flaštičku vína a dneska jsem tam chtěla dát jogurt, kvůli čemuž jsem ale logicky musela vyndat a vypít to víno, takže mám i omluvu mého počínajícího alkoholismu. Po dvou a půl letech mám konečně pořádný psací stůl, který mě na začátku strasně znervózňoval, protože vypadal jak z ikea/apple katalogu a já si říkala, jestli teď budu muset založit Fight Club, ale po dvou hodinách jsem ho stihla zabordelit (a přímo nad ním rozseknout stěnu), takže už to není švédskokalifornský bílý přelud, ale těžce útulný kout (SKRUVSTA je hustá! (po tom víně takřka básním)). Pomalu se zabydlume. Jo, půjde to.

Tohle bylo takové trochu zmatečné, já vím, ale chtěla jsem o sobě dát vědět i jinak než instagramovýma fotkama s Valencia filtrem, příště napíšu něco smysluplného. Ježišmarja, ono je už půl jedenácté, musím do postele. Dobrou noc!

Image

Práva na tuto fotografii samozřejmě s radostí prodám marketingovému oddělení jisté skandinávské společnosti, stačí se ozvat.