Category Archives: fotím

Rovnáme si priority

Jedna z mých charakterových vlastností je tendence k lehkému megalomanství: nemůžu mít dva koníčky, musím jich mít aktuálně dvanáct. Uplynulý rok jsem měla program vytíženější než za mých školních let: práce, úprk domů, úprk na trénink/sbor/klavír/k hasičům/někam jinam, přesčasy se dělají zásadně od 6:30 a pokud se mnou chtěl někdo na pivo, tak buď dostal čtyřicetiminutový slot anebo se šlo místo piva společně běhat. Sympatie si člověk vydobude jinak, no.

Na začátku roku jsem si to trochu vnitrně poklidila (ok, hlavní důvod byla asi nová pracovní pozice, kterou podezírám, že bude vyžadovat pravidelnější pracovní dobu než mých tradičních 8 až 16, pauza, 22 až 01) a seznam zkrouhla na dobrovolné hasiče, basketbal, freeletics, stěnu, jógu, běh, klavír a focení. A francouzštinu jsem si chtěla zopakovat. Jo a do tanečních chodím. Toho je zase moc. Ach krucinál.

No ale: ve sportovních disciplínách je můj cíl jasný: zhubnout, zpevnit, nevypadat jak vorvaň. U hasičů by bylo fajn nebýt za debila, co nedokáže nahodit motorovou pilu. A v uměleckých oblastech jsou cíle ambiciózní – být lepší a lepší (klavír: dokázat zahrát věci, se kterýma jsem před deseti lety absolvovala ZUŠku, fotky: ať to nějak vypadá).

Blog má rubriku “běhám”. 29.května běžím Mud Masters, což je jeden z mnoha Tough Mudderů, Spartan Race a jiných obstacle runs – 12km, 24 překážek, tým deseti lidí. Ještě v listopadu jsem trénovala, pak jsem se nachladila (a to mi babička vždycky říkala, že blázni a ožralí neonemocní) a teď jsem zpátky na úrovní “při dobíhání tramvaje mě předběhne otylá důchodkyně o francouzské holi”. Nemám na vybranou, něco dělat MUSÍM. Bude to peklo. A budu o tom psát.

Do “píšu” přibudou veselé historky z energetiky. Vlastně jsem chtěla napsat sérii článků “energetika pro blondýny”, ale ne, mou nejcennější insider knowledge si nechám na machrování k pivu.

Kategorii “fotím” jsem na blogu založila už docela dávno. Předsevzetí pro 2016 – začnu ji i pořádně plnit. A protože #ishootfilm (digitál je trapný mainstream, správný hipster ovládá nefunkční flexaretu), připravte se na spoustu rozmazaných, zamlžených krajinek. Začneme lotyšskou pláží.

plaz_riga

No a tak. Možná by se to dalo shrnout pod “předsevzetí”, ale já si žádná nedávám, takže to logicky žádná předsevzetí být nemůžou. To dá rozum. Že ano.

 

Flexaret(a)

Prý je to oficiálně TEN (foťák) flexaret. A to je mi úplně jedno, protože u nás doma se vždycky mluvilo o TÉ flexaretě, takže je to ONA. Tak tedy: koupila jsem si flexaretu!

flexareta

Kdo neví, o čem mluvím, tak je asi moc mladý. Teda já jsem v zásadě taky moc mladá, ale protože jsem už v deseti letech měla nakročeno stát se pseodohipsterem – I did it before it was cool – a rozšroubovávala babiččinu Meoptu Milonu II (viz foto dole), tak se ke mně doneslo, když babička s mámou po skříních hledaly tu “dvouokou” meoptu, abych si měla s čím hrát. Takže jsem věděla, že něco takového existuje, ale bohužel ji tehdá doma nenašly, takže jsem si musela nějaký ten pátek počkat. Konkrétně do minulého pondělí, kdy jsem šla kolem Foto Škoda (pro nepražáky: TEN jeden zásadní fotoobchod v práglu) a tam ji měli ve vitríně za cenu o pár set menší než obvykle. Jasně, to je znamení, berem.

Flexareta IV (ta moje) byla vyráběna v letech 1955-1958 – proto jsem i já, a to se vidím pomalu jednou nohou v důchodu, na ni mladá. Oproti předchůdcům z řad I.-III. byla těžce moderní, ale o tom se teď nebudu rozepisovat, protože neznám dostatečně odborné technické výrazivo a veškeré mé popisy by byly ve stylu “páčka, díky které se zasekne film, takže se to nemusí jinou páčkou přetáčet” a tím vás trápit nebudu. Spokojme se se střízlivým konstatováním, že je to zázrak techniky.

Flexareta je dvouoká zrcadlovka s hledáčkem nahoře. Co to prakticky znamená si můžeme ukázat na králíkovi (králík je psychadelicky zelený, protože je z USA a tam evidentně psychadelicky zelené králíky mají). Chci vyfotit králíka, namířím foťák na králíka.

kralik

V hledáčku bude králík vidět takhle. Bystří jedinci si povšimnou, že je králík zrcadlově obrácený, což u člověka nezvyklého na takovéhle vtípky po půlhodině focení způsobí bolest hlavy (true story bro). Kromě toho je to dost tmavé, ale tak to holt je.

kralik II

Pořeším clonu, čas a podobně a králíka vyfotím. Elementary, my dear Watson.

Nebo teda ne, ono to moc elementary není. Vyfotila jsem na procházce Prahou už jeden celý film a standartní proces focení je následující:

  1. Zahlédnu motiv, který se mi líbí
  2. vyhrabu z kabelky foťák, rozepnu koženou brašnu, vyndám foťák
  3. otevřu hledáček, půl hodiny šteluju správný úhel, jak je to zrcadlově, tak to jde fakt těžko (a nesmějte se mi a první si to sami zkuste)
  4. odeženu první japonské turisty, kteří si mě – fotící – fotí
  5. vzpomenu si, na co jsem všechno zapomněla
  6. sprostě zakleju
  7. vytáhnu iPhone, v jedné ruce držím foťák, telefon, kabelku a brašnu, všechno mi padá
  8. všechno položím na zem a trnu, že mě okradne gang albánských kapsářů
  9. na iPhonu si najdu app light meter a změřím si světlo. Flexareta nemá zabudovaný exposimetr – tedy to, co foťáku říká, jak dlouho při jak otevřené cloně má fotit – a je tedy třeba šáhnout po jiných technikách. Taky bych to mohla odhadnout, ale… radši ne
  10. snažím se neposlouchat staršího pána, který svým vnoučatům popisuje, jak správně s takovým foťákem fotit
  11. znovu vytáhnu flexu a znovu to půlhodiny šteluju. Nastavím čas a clonu, zaostřím, šteluju
  12. chce se mi kýchnout, foťák odložím, kýchnu, zase ostřím, zase šteluju
  13. ZMÁČKNU SPOUŠŤ
  14. všechno nahážu do kabelky, odcházím
  15. po dvěstě metrech mi dojde, že jsem na expozimetru nastavila špatnou citlivost filmu a že tedy má fotka bude přeexponovaná a tedy na ho… . Už se nevracím.

A takhle se to opakuje dvanáctkrát. Dvanáctkrát proto, že do flexarety se dává standartní svitkový film. Svitkový, tedy film širší než tradiční kinofilm (ten normální dlouhý a úzký film, co jsme na něj ještě před deseti lety všichni fotili), má formát 6×6 a vylezou z něj (ve většině případů) čtverečky. Takže ano, za vynaložení neporovnatelně více úsilí, peněz a času produkuju něco, v čem většina lidí uvidí instagram, ti o trochu znalejší lomo. Lidi, kteří opravdu fotit umí, si tradiční filmy a tenhle formát pochvalují, protože [dosaď laikovi nepochopitelnou flame war o rozlišení, zrnění, dynamickém rozsahu, náladě výsledných fotografií atd., které jsou u filmu NESROVNATELNĚ lepší než na digitálu].

No a ačkoli já z toho mívám fotky kvalitativně několik hodně stupňů pod instagramem (true lomo!) , tak mně to prostě baví – všech těch výše uvedených patnáct bodů, vyvolávání filmů, přešlapování v zatemnělé koupelně nad vývojkou, přemýšlení nad správnou kompozicí v terénu, protože mám jen jeden pokus a až v té koupelně uvidím, jestli se mi to povedlo… fotky pro mě přestávají být spotřebním zbožím, které bezmyšlenkovitě chrlím, ale počinem, do kterého jsem hodně vložila a o to víc je poté cennější. A navíc je tam ta “rukodělná” stránka věci, která mi ve všedním životě hodně chybí, a ráchání se v umyvadle s ustalovačem je převelice uspokojující činnost, věřte mi.

No a kde jsou teda ty výsledné fotky? Ještě nejsou, v Praze nemám chemii, takže jsem ještě nic nevyvolala. Budou za dva týdny, a ačkoli vím, že nebudou na nic (viz bod 15.), stejně se na ně těším. Na dobrou noc jednou Milonka a Flexaretka (rozmazaně – evidentně selhává lidský faktor, když ani na digitálním canonu nejsem schopna zaostřit. Chjo).

Kristovanoho, šišlala jsem právě na foťáky???

fotaky